Podzimní krajina

Kráčela kupředu po cestě, jejíž obrysy už nebyly pod spadaným listím až tak zřetelné. Její oči vnímaly rozmanité barvy. Podívala se na oblohu, která korunám stromům hýřícími barvami vytvářela kontrast ocelovou šedí. Mezi větvemi se mihl stín, který krátce zazpíval. Mohla se jenom domnívat o jakého opeřence se jedná. Snesl se prudce k zemi a ztratil se v křovinách. Mlha mu navíc poskytla ještě dokonalejší úkryt před zraky případného predátora.

Do jejích vlasů dopadla kapka. Zvedl se vítr a na okamžik se zdálo, že se jí pokouší ukrást šálu. Přitáhla si ji blíže k tělu. Z nějakého podivného důvodu jí nebyla zima. I když za normálních okolností by tomu tak bylo. Neměla ponětí ani proč kráčí. Nevěděla jak dlouho ta cesta trvá, neznala ani její cíl. Věděla pouze to, že musí jít dál.

Možná v dáli zahlédne nějaký ukazatel? Mohl by jí například napovědět kde se vlastně nachází. Jiní lidé by v její situaci začali nepochybně panikařit. Sami, na neznámém místě, žádné vzpomínky na to, odkud přicházejí, proč se tu vyskytli, ba dokonce ani jak.

Odkud přicházím?

Jediné, čím si byla jistá byl prostý fakt, že má jít dál. Směr je správný. Nic jí tu nehrozí. Vždycky byla z těch, co si dokázali poradit v různých situacích. Jak si tím však může být tak jistá? Neví čím byla, ví jenom to, čím je. Pouze hádat smí, kým bude. Je přece...

Jméno!

Nezná své jméno. Jakmile si uvědomila tento fakt, zamrazilo ji.